Tak jsme si jednou takhle přemýšleli, kam se vypravit na výlet a vybrali si od Christchurch asi 150 km vzdálené pohoří Arthur pass. (Na Zélandu jsem se naučila úplně jiný význam vzdáleností. To, co by se u nás mohlo zdát jako dost daleko, tady je vlastně celkem blízko).
Cesta na vrcholky byla poněkud zmateně značená, takže nám chvilku trvalo než jsme našli tu správnou odbočku. Po chvíli stoupání, jsme však skoro začali litovat, že jsme jí našli. Do tak příkrého kopce jsem snad ještě nikdy nelezla. Místy jsme museli jít po čtyřech a proto pro nás bylo hodně velké překvapení, když nás začali do toho šíleného kopce předbíhat upocení a červení lidé se startovními čísly na zádech. Běžel se tu nějaký závod. Nevím, co to bylo za závod, ale dodnes nechápu, jak ti lidé mohli vyběhnout to, co my málem ani nevyšli.
Na vrcholcích jsme potkali zajímavého ptáčka. Papoušek kea obývá lesnaté oblasti Jižního ostrova Nového Zélandu. Je všežravý a díky tomu, že si občas troufne i na mladé či nemocné ovce býval ze strany farmářů pronásledován a vybíjen. Dnes je proto přísně chráněný. Hnízdí na zemi pod kořeny stromů nebo ve skalních trhlinách. Je to velice inteligentní pták a zalétá i k lidským obydlím či na parkoviště, kde pátrá po zbytcích potravy. A jak jsme mohli na vlastní uši slyšet má opravdu pronikavý hlas.
Počasí nám na náš výšlap velice přálo. Nepršelo, ale ani nepařilo ostré slunce, takže jsme se nespálili ani nezmokli. A díky chvilkovému drobnému mrholení cestou dolů se nám ukázala i duha.
Kopce na levé straně tohoto údolí byly celý den zahaleny v mracích a já jsem proto byla docela ráda, že jsme si vybrali na náš výlet tu pravou stranu údolí, kde se mraky nevyskytovaly v takové míře a kopce nebyly zahaleny do jejich závoje.
No comments:
Post a Comment