Národní park Abel Tasman 1

Na Velikonoční svátky jsme si naplánovali výlet na západní pobřeží jižního ostrova a do národního parku Abel Tasman, který se nachází na severu ostrova. Kvůli špatnému počasí jsme však původně 4-denní výlet museli zkrátit pouze na 2 a půl dne a část našeho programu vyškrtnout. 

Rozhodli jsme se navštívit pouze národní park Abel Tasman, o kterém všude shodně píší, že je jedním z nejkrásnějších parků Nového Zélandu. Cesta tam byla opravdu dlouhá, kolem šesti hodin autem. Proto jsme po cestě dělali zastávky na zajímavých místech. 

Naší první zastávkou byla krátká naučná stezka krajinou průsmyku Lewis Pass. Mohli jsme si připadat možná trochu jako v rašeliništích na Šumavě, ale okolní vysoké místy i zasněžené hory nám jasně říkaly, že jsme v naprosto odlišném typu krajiny. Naučná stezka byla kraťoučká, ale na zajímavé věci velmi intenzivní. Lemovaly jí zakrslé stromy porostlé mechy a lišejníky, které vyrůstali z bažinaté půdy. Velmi zajímavý typ krajiny.

K večeru jsme si dali ještě zastávku u nejdelšího visutého mostu na Zélandu. Stihli jsme to akorát před zavírací dobou, bohužel už jsme nemohli jít na krátký okruh přírodou na druhé straně řeky, pouze se pokochat tím zvláštním mostem.

Další den jsme přijeli do národního parku. Vítalo nás ne zrovna vlídné počasí, každou chvíli přeprchalo a člověk nevěděl, zda se to ještě ten den zlepší, nebo zda nás čeká propršený výlet. Po poradě v informačním centru, kdy jsme slečně za přepážkou řekli, co bychom chtěli vidět a kolik na to máme času, jsme zvolili variantu dvou jednodenních výletů. První den jsem se nechali zavést lodičkou na konec jednodenního úseku trati, která se normálně jde tři až čtyři dny v kuse a přespává se každý den na jiné chatě. My jsme se potřebovali vždy večer dostat k autu, protože se nám na drahých chatičkách spát nechtělo. Takže jsme začali na konci trati a vraceli se celý den zpátky k autu.

Cesta rychlým člunem po vlnách byla hodně zábavná, jen si člověk musel dávat pozor, kde se celou dobu nachází obsah jeho žaludku:-)

Na začátku nás čekalo pár překážek v podobě docela silného deště hned po našem příjezdu, takže jsme strávili chvilku na chatě a využili to ke snězení svačiny, a pak jsme ještě museli zvládnout zatopený most. Naštěstí tam nebylo vody příliš a naše pohorky to ustály.

Jak den postupoval, tak se mraky začaly zvolna vytrácet a ukazovalo se i slunce. Krajina byla místy zahalena do páry a vypadala kouzelně.

Na začátku treku nás čekalo stoupání do kopce a jakmile jsme byli v určité nadmořské výšce tak už šla cesta po vrstevnici jen s minimálním stoupáním a klesáním, takže nakonec se jednalo o docela nenáročný výlet, kdy člověk musel zatnout zuby jen v úvodu a pak už si vesele vykračoval. Odhalovali se nám opravdu nádherné výhledy na moře a ostrůvky v něm. Občas nás cesta svedla dolů k pláži, kde jsme se mohli odpočinout u moře před tím, než nás opět zavedla vzhůru na útesy.

Z dálky tenhle ptáček vypadal trochu jako tučňák, proto jsem se k němu zvědavě plížili, zblízka to však byl kormorán.

Den se nakonec po počátečním dešti vyvedl a my se vraceli utahaní, ale spokojení k našemu pojízdnému domovu.